Více než rok byla odkázána na lůžko a pomoc druhých. Po těžkých úrazech, operacích páteře a s diagnostikovanou neuropatií se paní Božena nedokázala sama postavit ani přesunout na vozík. Když v srpnu nastoupila na oddělení následné rehabilitace Nemocnice Kadaň, velká očekávání neměla. Během několika dnů ale přišel okamžik, který pro ni znamenal zásadní obrat.
Pro většinu lidí je postavit se z postele a udělat několik kroků naprostou samozřejmostí. Pro paní Boženu se však i pouhé postavení na vlastní nohy stalo cílem, který se po dlouhých měsících nehybnosti zdál téměř nedosažitelný.
Série vážných úrazů, operace páteře a neuropatie ji připravily o samostatnost. Více než rok nedokázala vstát z lůžka a při každodenních činnostech byla plně závislá na rodině a pečovatelkách. Dlouhodobá nehybnost se přitom nepodepisovala pouze na jejím těle, ale také na psychice.
Do nemocnice přijela bez velkých očekávání
Když v srpnu nastoupila na oddělení následné rehabilitace v Kadani, netušila, jak výrazně se její pohled na vlastní možnosti změní.
„Původně jsem si myslela, že je to jen běžná nemocnice nebo taková ta LDNka. Ale ono to tak vůbec není. Byla jsem nesmírně překvapená, jak vstřícné a milé jsou sestřičky, pan doktor i celé prostředí,“ popisuje své první dojmy.
Příjemné prostředí a přístup zdravotníků jí pomohly získat důvěru. Skutečná zkouška však přišla až během rehabilitačního cvičení.
„Myslela jsem, že hned spadnu“
Po tak dlouhé době strávené na lůžku nebyla největší překážkou jen oslabená fyzická kondice. Paní Božena se především bála pádu. Představa, že se znovu postaví, v ní vyvolávala obrovskou nejistotu.
Právě s tím jí pomáhal tým fyzioterapeutek, které postupně pracovaly na obnovení síly i důvěry ve vlastní tělo.
„Měla jsem v hlavě obrovský strach, že upadnu, protože jsem rok nevstala. Ale fyzioterapeutky přesně věděly, co a jak udělat. Když řekly, že se postavíme do chodítka, myslela jsem, že hned spadnu, a najednou jsem v něm po celém roce normálně stála,“ vzpomíná s úsměvem.
Pro někoho drobný pohyb. Pro ženu, která dlouhé měsíce nedokázala opustit postel vlastními silami, mimořádný okamžik.
Dva týdny jí nestačily. Chtěla pokračovat
První úspěchy paní Boženu povzbudily natolik, že se rozhodla v rehabilitaci pokračovat déle, než původně plánovala. Na vlastní žádost si pobyt prodloužila ze čtrnácti dnů na tři týdny.
Vedle odborné péče oceňovala také každodenní přístup personálu, atmosféru oddělení a nemocniční stravování. Právě kombinace intenzivního cvičení a lidské podpory pro ni znamenala zásadní změnu.
„Klobouk dolů před zdejším personálem. Po roce a půl ležení jsem v Kadani dostala obrovský psychický i fyzický impuls a přijala, že se s mým stavem dá ještě hodně udělat,“ zdůrazňuje.
Příště už chce přijet po svých
Pobyt na kadaňské rehabilitaci paní Boženě nevrátil ze dne na den úplnou soběstačnost. Ukázal jí však, že ani po dlouhém období nehybnosti nemusí být další pokrok vyloučen.
Domů se proto vracela s novou motivací. Chce pokračovat v posilování, využívat zkušenosti získané během rehabilitace a postupně získávat větší samostatnost.
„Jsem strašně ráda, že jsem do Kadaně jela. Věřím, že i díky tomu, co mě tu naučili, příští rok přijedu znovu a už budu chodit sama,“ uzavírá.
Příběh paní Boženy tak není jen svědectvím o práci rehabilitačního oddělení Nemocnice Kadaň. Připomíná také, jak velký význam může mít odborná pomoc, trpělivost a obnovená víra ve vlastní schopnosti.
Pro paní Boženu byl prvním velkým vítězstvím okamžik, kdy se po více než roce znovu postavila. Teď má před sebou další cíl – jednou se opět rozejít bez cizí pomoci.
Zdroj: Nemocnice Kadaň
