Když se ohlédnu zpátky, uvědomím si, že jsem vlastně nikdy z Chomutova neodešel. Narodil jsem se tu v roce 1958, vyrostl jsem pod Krušnými horami, celý život jsem tu sportoval, trénoval a pracoval. A i když jsem se na čas stáhl z veřejného dění, nikdy jsem nepřestal mít tohle město rád. Možná právě proto mě dnes tolik trápí, když vidím, že o zásadních věcech rozhoduje jen hrstka lidí, zatímco většina jen přihlíží.
Po revoluci plné nadějí
Po revoluci jsem byl zastupitelem i radním. Byla to doba plná nadšení, kdy jsme všichni věřili, že město dokážeme posunout dopředu. Něco se povedlo, něco ne. A já tehdy pochopil, že moje představa o tom, jak má fungovat veřejná služba, se ne vždy potká s realitou. Proto jsem odešel. Ne z hořkosti, ale z pocitu, že tehdy už nemám co nabídnout. Jenže dnes se ve mně něco zlomilo. A tím impulsem byl projekt „Městské lázně – knihovna“.
Stavba, která podle mě nedává smysl
Když slyším, že se má stavět obří komplex za více než miliardu, ptám se: proč? Pro koho? A hlavně — kdo o tom rozhodl? Chomutov má knihovnu, která funguje. Má historii, atmosféru, duši. Je v krásném jezuitském klášteře, který k městu patří stejně jako Kamencové jezero nebo staré ulice v centru.
Nejsem proti kultuře ani proti knihám. Jsem proti tomu, aby se město zadlužilo na generace kvůli stavbě, která podle mě nepřinese to, co se od ní slibuje. A ještě víc jsem proti tomu, že o tom nerozhodli lidé. Že se referendum nevyhlásilo v době, kdy to bylo nejjednodušší. Že se o tak zásadní věci hlasovalo bez občanů.
A to je důvod, proč jsem se rozhodl vrátit. Ne kvůli politice. Kvůli principu.
Sport mě naučil férovosti
Možná je to tím, že celý život trénuju. Sport vás naučí, že když má být zápas spravedlivý, musí mít všichni stejné podmínky. A tohle v Chomutově nevidím. Když se rozhoduje o miliardové stavbě, lidé by měli mít možnost říct svůj názor. Ať už bude jakýkoli.
Můj otec byl zakladatelem plaveckého oddílu. Trénovali jsme na Kamenčáku, v Teplicích, v lázních, kde byla voda teplá jako čaj. Pamatuju si, jak jsme chodili s transparentem „Postavte nám kryté lázně“. A pamatuju si i ten den v roce 1980, kdy se otevřel 50metrový bazén. To byla pýcha města. A zasloužená.
Plavci nikdy nekřičeli, ale vždycky makali
V roce 2012 jsme se přesunuli do 25metrového bazénu. V době, kdy město získalo miliardu na sportoviště. Všichni si polepšili. Jen plavci ne. A přesto jsme to nevzdali. Dnes je chomutovský klub sedmým nejlepším v republice. Máme reprezentanty, olympioniky, mistry republiky, držitele rekordů. A hlavně — máme generace dětí, které se díky plavání neztratily v životě.
To je pro mě největší vítězství. Ne medaile. Ne rekordy. Ale to, že z těch dětí vyrostli slušní lidé.
Plán, který zastavil COVID
V roce 2020 jsem chtěl lázně znovu otevřít. Měl jsem připravené jednání s krajem, NSA, ČUS, olympijským výborem, plaveckým svazem i europoslanci. Chtěl jsem vrátit městu něco, co mu patří. Chtěl jsem, aby se lázně znovu nadechly. A pak přišel COVID. A pak přišel nezájem města. A všechno se zastavilo.
Možná to tak mělo být. Možná to byla jen pauza. A možná je teď čas to zkusit znovu — ale jinak.
Nechci slibovat. Chci férovou debatu
Nejdu do toho proto, abych sliboval. To jsem nikdy neuměl a ani se o to nechci pokoušet. Jdu do toho proto, že Chomutov si zaslouží férovou debatu a možnost říct svůj názor. Ať už se lidé rozhodnou jakkoli, bude to jejich rozhodnutí — a já ho budu respektovat.
Jsem Chomutovák. Vyrůstal jsem tady, sportoval jsem tady, celý život jsem tu trénoval děti i dospělé. A chci, aby tohle město žilo podle toho, co chtějí jeho obyvatelé. Ne podle toho, co se hodí do plánů. Ne podle toho, co si přeje pár lidí u stolu. Ale podle toho, co dává smysl lidem, kteří tu žijí každý den.
Možná i proto po letech mlčení říkám svůj názor nahlas. Když vám na městě záleží, nejde jen stát opodál a čekat, co se stane. Jednou přijde chvíle, kdy si člověk řekne, že už nechce jen přihlížet. A pro mě ta chvíle přišla teď.
Jaroslav Jezbera (PRO) Trenér plavců, Chomutovák, člověk, který věří, že město má patřit lidem
Zdroj: Redakce
