Klášterec nad Ohří je město, kde žiji, kde znám lidi – a oni znají mě. Někteří víc, jiní méně. Ale právě tahle blízkost a přirozenost vztahů je důvodem, proč mě tu baví žít a vychovávat své dvě děti. Potěší mě, když mě prodavač v obchodě pozdraví jménem.
Tenhle pocit domova nevzniká náhodou. Rodí se z toho, co lidé společně prožívají – dobré i méně dobré chvíle. Z prožitků vzniká zkušenost a z ní jistota. V mém případě jistota sounáležitosti s lidmi v Klášterci a s okolím, do kterého se vždy rád vracím a na které jsem hrdý.
Klášterec má krásnou přírodu, historii, silnou komunitu i industriální zónu, která dává práci stovkám lidí. Zároveň tu ale existují problémy, které není možné přehlížet. Jedním z nich je nezaměstnanost – vyšší, než by odpovídalo možnostem regionu.
A to je téma, které by mělo město řešit systematicky, s podporou kraje i státu. Dlouhodobou podporou projektů, investic, vzdělávání a hlavně lidí, kteří se rozhodli postarat se o sebe i o ostatní. Někdy stačí málo: dát prostor talentu, schopnostem a neházet lidem klacky pod nohy. Naopak – podpořit je.
Regiony, jako je ten náš, si zaslouží partnera, který je nenechá na okraji. A město samo může udělat mnoho. Nejen přilákat nové firmy, ale také podporovat místní podnikatele, služby, řemesla a malé projekty, které vytvářejí pracovní místa přímo tady. Každé pracovní místo vzniklé v Klášterci má větší hodnotu než deset míst někde daleko.
Je tu ale ještě něco, co mě trápí mnohem víc – děti. Vidím mnoho dětí, které nechodí na kroužky, sportovat nebo tvořit. Ne proto, že by nechtěly, ale protože rodiče na to jednoduše nemají.
A když děti nemají kam patřit, když nemají strukturu, partu, trenéra nebo vedoucího, který je vede, mohou časem sklouznout do part, které nikdo nechce. To není výčitka rodičům. To je realita všude tam, kde chybí dostupné volnočasové aktivity.
Sport je jedna z nejlepších věcí, které můžeme dětem dát. Formuje je, učí spolupracovat, socializuje je, učí je mít tah na branku i umět prohrávat. Učí disciplíně, respektu a tomu, že úspěch nepřichází zadarmo. A hlavně – drží je dál od problémů.
Proto si myslím, že město by mělo děti podporovat mnohem víc. Nejen ty, jejichž rodiče si to mohou dovolit, ale i ty, které by jinak zůstaly stranou. „Postarat se“ o děti neznamená vychovávat je za rodiče. Znamená to dát jim šanci. Prostor, kde mohou růst, kde mají bezpečí a vzory. Znamená to postarat se o budoucnost.
Klášterec má obrovský potenciál. Ale budoucnost města nestojí jen na investicích a projektech. Stojí na lidech, kteří tu žijí – a hlavně na dětech, které tu jednou budou žít po nás. A právě proto má smysl o tohle město pečovat. Protože domov není samozřejmost. Domov je něco, co společně vytváříme.
