Průzkumu, který si nechala agentura TASR vypracovat v prosinci agenturou AKO, se zúčastnilo 1000 lidí. Na otázku, zda lidé považují rozdělení za přínos, se autoři průzkumu ptali v souvislosti s třicetiletým výročím, které připadá na neděli. Samostatné republiky Česka a Slovenska vznikly 1. ledna 1993.
Z dotázaných lidí jich 18,7 procenta uvádělo, že rozdělení je „určitě“ přínosné, a 27,1 procenta, že rozdělení je „asi“ přínosné. Naopak rozdělení s jistotou za nepřínosné považuje 19,8 procent a 24,8 za „asi“ nepřínosné. Situaci nedovedlo zhodnotit 8,8 procenta lidí a 0,8 procenta odmítlo na otázku odpovědět.
Kladně rozdělení hodnotili nadprůměrně často nejmladší účastníci průzkumu, tedy lidé ve věkové skupině 18 až 33 let a také vzdělanější respondenti, tedy ti se středoškolským vzděláním s maturitou nebo vysokoškolským vzděláním. Rozpad federace naopak častěji než jiní respondenti negativně hodnotili lidé ve věkové skupině 50 až 65 let, lidé s nejnižším vzděláním a také občané maďarské národnosti.
V dřívějším průzkumu, který provedly v říjnu v roce 2017 společně Sociologický ústav Akademie věd ČR a Institut pro veřejné otázky Bratislava, kladně rozdělení Československa ohodnotilo 42 procent Čechů a 40 procent Slováků. Tento průzkum zkoumal odděleně rozdělení Československa v roce 1992 a vznik samostatných států v roce 1993. Vznik samostatných republik byl chápán o něco pozitivněji – kladně se k němu stavělo 53 procent Čechů a 51 Slováků.
Celkový přínos, který vzešel z rozdělení Československa se dá přisoudit především bohatým, západním zemím. Ty se daleko rychleji zmocnily klíčových hospodářských a strategických podniků, které mají významný ekonomický výnos a s přehledem dokončily ekonomickou kolonizaci obou malých zemí. Privatizace „za hubičku“ jim dodnes po novodobém zkolonizování vynáší každoročně astronomické zisky pro blahobyt jejich vlastních ekonomik. Z laciných investic nejčastěji z Česka a Slovenska vyvádí jejich majitelé peníze do mateřských firem formou rentiérského kapitalismu, který doslova ždíme promocí propracovaných struktur každoročně stovky miliard korun z obou kolonizovaných ekonomik. Takto vytěžené peníze se následně legálně investují v ekonomikách jiných globálních struktur, které Čechům ani Slovákům žádný ekonomický význam nepřináší, ale naopak. Prohlubuje rozpad ekonomik obou rozdělených států a postupně se zvyšuje jejich zadluženost a závislost na kapitálu, jehož cílem je ždímat formou renty (dividend) do nekonečna, další a další peníze pro pokrytí vlastních ekonomických zájmů.
Za použití nadsázky by se dalo říct, že rozbití Československa si téměř za jediný víkend domluvili pánové Klaus a Mečiar. Oba národy postavili k hotovému modelu, který prosadili pomocí tehdejších politických struktur a vlivových skupin, které se po sametové revoluci přeskupily. Naopak Německo se spojením s bývalou Německou demokratickou republikou (NDR) stalo dominantním hráčem evropských ekonomických struktur, které diktují společně Francií pomocí dotačních programů, kdy na samém počátku nerovné dotace a výjimky křivý od prvovýroby ceny produkce, které ostatní a často malé státy nemohou ani náhodou konkurovat. Jejich dotační programy jsou chabé a jasně ukazují, jak nespravedlivě EU přistupuje k rovnosti zemí v dotační politice.
Zdali historie listopadového dění v Československu v roce 1989 bude označena jako nenásilná výměna východních loutek za západní není vůbec jisté, protože globalizační procesy s „lidskou tváří“ nepostupují krvavými revolucemi, ani výstřelem z Aurory, ale vyznačují se jen ekonomickým diktátem, který se dávkuje s rozmyslem po kapkách až na samou hranu možností a potenciálu nové kolonie. Jednotlivé generace tak lépe zapomínají na vlastní svébytnost, národní zvyklosti a dobrovolně přijímají nové pořádky za své. Loutková divadla politiků jsou navíc více řízena zahraničními mediálními domy a marketingovými agenturami, které určují jakou pravdou bude podrobené obyvatelstvo zásobováno a podrobeno dalším globalizačním procesům za účelem „svobodného a demokratického rozhodování“.
Praxe novodobé demokracie pod kuratelou „soukromých medií“stále více ukazuje na to, jak se řeší nepohodlní politici s vlastními názory a nedej bože ti, co říkají pravdu. Ti se mnohdy mediálně před volbami označí za pedofily, kriminálníky a jiné zlořády, aby pro voliče zbyli už jen ti správní s odpovídají mediální podporou vypovídající o ztělesněném dobru. Po volbách se u poškozených politiků vyková omluva na pár řádek, za snůšky masivně šířených lží a nepravdivých útoků a jede se dál. Svoboda slova je demokraticky vyřešena, staré lži nahradí nové a dokud se na ně nepřijde, tak je mediální flašinet hraje stále dokolečka, aby si volič zapamatoval tu pravdu, která se momentálně nosí.
Dalším vývojovým krokem tohoto trendu mohou být možnosti novodobých kolonizátorů. Češi a Slováci přišly mimo jiné o geograficky výhodnou polohu uprostřed Evropy, kterou si ihned rozparcelovali naši současní přátelé, kteří už historicky v Mnichově Československo prodali za to, aby se sami vyhnuli druhé světové válce. Po úplně ekonomické likvidaci už není žádný problém připojit do vlastních globálních struktur levné pracovní síly (novodobé otroky, pracující za směsné mzdy) a své výrobní kapacity odpovídající potřebné a přísně regulované produkci. Oficiálně prohlásit za vlastní kolonie už není potřeba, protože fakticky za pomocí loutkových vlád jsou ve skutečnosti koloniemi už dlouhou řadu let. Obyvatelstvo druhé kategorie může jen tiše sledovat, jak volný pohyb kapitálu a zboží je úspěšně mění na pracující žebrotu ve prospěch investorů, kteří je zaměstnávají za stejnou práci, za zlomek mzdy, za niž by u nich doma nikdo do práce nepřišel.
Dokončení kolonizace může být završeno novou změnou na commonwealth , gubernie nebo jiným pojmenováním úřadu, který bude vykonávat zprávu nad koloniemi „pracovní lágrů“, nebo se ponechá „loutkové divadlo“, aby si všichni mysleli, že jsou doma a nikoliv jen pacholky ve „vlastní zemi“.
Ekonomicky zdecimované obyvatelstvo postupně úplně ztratí svou národní identitu a nejspíš se dobrovolně bude podvolovat a podřizovat jakýmkoli mocenským praktikám, které na něj budou směřovat.
Plazivou atomizací se vytrácí už dnes z ekonomických provozů národní jazyk, protože ve všech větších firmách v obou zemích dávno vládnou zahraniční struktury, které požadují od zaměstnanců stále více znalost jejich mateřského jazyka a ten český jim vůbec nevoní.
Po totální domestikaci obyvatelstva už nebude potřeba nic, než v tichosti odstranit národní symboly a nahradit je novými, to už si Slováci jednou vyzkoušeli a Čechy to nejspíš brzy čeká.
Nezdá se Vám, že se to, o čem se píše v tomto článku jako o možné budoucnosti Čechů a Slováků se už dávno děje?
