Jak může při „aportování“ dojít k ohrožení života psa

Vycházka se psem je velice příjemný způsob trávení volného času, který přináší všem zúčastněným spoustu radosti ze společně strávených chvil. Některým pejskům tato aktivita bohatě stačí k vyventilování nastřádané energie, jiní ji mají přebytek, ať je vycházka sebedelší. Proto někteří pánečci musí dopřát svému psu ještě nějakou energeticky náročnou aktivitu navíc.

Jednou z možností je aportování předmětů. Ovšem i tato činnost má svá úskalí. Jednak je důležité zvolit vhodný terén, pokud možno bez zákeřných děr a výmolů, které může pes v rychlosti, a s pozorností upřenou k aportu snadno přehlédnout, nebo na ni nestačí zareagovat a šlápnutím do výmolu se zraní. Zrovna tak překážky jako popadané větve, trčící klacky, kameny, nebo střepy z odhozených odpadků mohou být velice riskantní. Bohužel, ne vždy se podaří si takovýchto záludností dopředu všimnout.

Co ale ovlivnit určitě dokážeme, je předmět určený k aportování. Jak jsme si uvedli výše, na psa (mnohdy v zápalu hry vlastně i na pánečka) číhá venku spousta nebezpečí samo o sobě, tak není radno riziko zvyšovat volbou nevhodného aportu, jako jsou např. klacky. Ačkoliv rozhodně nepochybuji o „házecích“ schopnostech majitelů psů, i tomu nejlepšímu „odhazovači“ se může stát, že klacek nedopadne na zem na plocho, ale že se jedním koncem zapíchne do země, nebo se do něčeho zaklíní a druhým koncem zůstane trčet proti běžícímu psu.

Své by o tom mohla vyprávět fenečka, kterou majitelé přivezli na pohotovost Veterinární univerzity Brno, právě s klackem „zabodnutým“ v těle od hrudní kosti až téměř do poloviny délky hrudníku. Štěstí v neštěstí spočívalo v tom, že se klacek svezl po vnější straně žeber a vyhnul se tak všem životně důležitým orgánům i velkým cévám. Samozřejmě ani tak nebylo ošetření a následná léčba pro pacientku ničím extra příjemným. Prvotní ošetření vyžadovalo celkovou anestezii, zkrácení vyčnívající části klacku a po naříznutí kůže a podkoží v místě zabodnutého konce vybavení cizího tělesa ven. Následovalo dlouhé „čištění“ a vyplachování rány, poté vložení drénu a částečná sutura ran. Fence byla podána antibiotika a analgetika a fenka byla v den operace hospitalizována na brněnské univerzitní klinice. Následující den po operaci byla předána do domácí péče s podrobným „návodem“ pro majitele, jak podávat léky a starat se o ránu.  Naštěstí se zdá, že fena i majitelé celou rekonvalescenci zvládají skvěle a pacientka bude zase brzo v pořádku.

Nic z toho se však nemuselo stát, kdyby majitelé již doma počítali s tím, že se fenka bude potřebovat „vylítat“ za aportem a z domu vzali buď nějakou vhodnou imitaci klacku (např. z měkkého plastu, nabídka chovatelských potřeb skýtá nepřeberné množství hraček), uzel, disk, nebo třeba míček. Avšak pozor, i nad volbou balonku je třeba se trochu zamyslet. Jsou psi, kteří opravdu při sbírání aportu nejsou schopni myslet na nic jiného, natož na bezpečnost. Nevhodná velikost, resp. spíš malost balonku, může vést k zaskočení míčku do krku a k dechovým obtížím, nebo k jeho polknutí! Proto je vhodné volit míček raději větší než menší. Výběr materiálu balonku je rovněž často podceňovaná věc. Příliš tvrdý míček může způsobit poranění zubu, nebo jazyka, naopak příliš měkký míček (obzvláště dutý jako např. tenisák) mohou psi snadno rozkousat a nějaké části spolykat. Velice užitečná věc je šňůrka pevně spojená s balonkem. Jednak se dá využít psovodem při hodu, čímž dokáže odhodit míček do větší vzdálenosti, než míček obyčejný (chce to, trochu cviku, než si člověk zvykne, jak se s takovým balonkem míří 😊 ), dále se dá za šňůrku se psem o hračku lépe přetahovat a v neposlední řadě, pokud už náhodou míček psovi do krku zaskočí, lze jej za provázek snadno vytáhnout.


Přeji čtenářům a jejich psím miláčkům spoustu radostných společných chvil s natolik bezpečnými aporty, aby tato prima zábava už nikdy nekončila s úrazem „na veterině“.

 

autor: MVDr. Lucie Urbanová, Ph.D.

Veterinární univerzita Brno, Fakulta veterinárního lékařství, lucieurbanova@email.cz

 

Napsat komentář